Myslivecké zvyky a tradice

Dne 23. 12. 2011 se česká myslivost stala součástí seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky, což je nezbytným krokem k tomu, aby se stejné pocty dostalo myslivosti i na mezinárodní úrovni v rámci UNESCO.

Česká myslivost představuje svou historickou a kulturní hodnotou celosvětově unikátní systém. Myslivost zanechala svou nesmazatelnou stopu ve všech oborech lidského umění od malířství, přes sochařství, architekturu až k literatuře a hudbě. Nejcennějším prvkem myslivecké kultury jsou ale myslivecké zvyky a tradice, mezi které patří i česká myslivecká mluva, odívání, lovecké signály a hlaholy, rituály související s úctou k ulovené zvěři, používání úlomků a zálomků, přijímání mezi myslivce, pasování na lovce, myslivecká latina, myslivecký soud a další.

Dodržování tradic a znalost myslivecké mluvy patří k základním dovednostem myslivce a jejich neznalost a nerespektování se neodpouští. Myslivec se proto celý život v těchto dovednostech zdokonaluje, prohřešky řeší myslivecký soud.

Jenom problematika myslivecké mluvy vydá na celou knihu a další knihy je třeba k popisu všech mysliveckých tradic. Tato stránka je proto pouhým náhledem do bohaté oblasti prastarých mysliveckých tradic:

Myslivecká mluva
Myslivecké odívání
Troubení
Zvyky při společných lovech
Zvyky při individuálním lovu
Úlomky a zálomky
Přijímání mezi myslivce, pasování na lovce
Myslivecké desatero

Myslivecká mluva

Původ unikátní myslivecké mluvy je neurčitý, je ovšem zřejmě, že sahá hluboko do minulosti naší země. K rozvoji došlo se vznikem lovců z povolání za vlády Boleslava I. (929 - 967) a Boleslava II. (967 - 999). Samotný pojem myslivosti se poprvé objevuje v písemných záznamech z roku 1370, slovo myslivec přibližně o sto let později.

Poznámka: Slovo myslivec skutečně vzniklo od slova myslet a souvisí se vznikem promyšleného lovu zvěře s důrazem na zachování populace zvěře a zvyšování její chovné kvality.

V průběhu 17. a 18. století trpěla myslivecká mluva všudypřítomnou germanizací, díky českému mysliveckému personálu ovšem přežila a Josef Jungmann popsal ve svém slovníku přes 1500 termínů. Dnes užívaný soubor mysliveckých výrazů čítá kolem 2000 termínů.

Myslivecké odívání

Ačkoliv i zde dochází k posunu - využívání kamuflážních oděvů při individuálních lovech, reflexní prvky při společných lovech - platí, že na společné akce se myslivci dostaví ve vhodném mysliveckém oděvu. Mysliveckými barvami je kromě kombinace zelené a hnědé rovněž černá, bílá a šedivá, které nacházejí uplatnění především při slavnostních příležitostech. Hrubým prohřeškem jsou ovšem vojenské maskáče.

Součástí mysliveckého oděvu je klobouk, v zimě čepice nebo beranice. Pokrývka hlavy bývá na levé straně (v případě mužů) ozdobena tradičními ozdobami (peletky, kačírky, štětky, ...), doprava patří úlomek, o kterém bude pojednáno dále.

Troubení při lovech a jiných mysliveckých akcích

Využívání zvukových signálů při organizaci společných lovů je dokladováno od starověku, kovové lovecké rohy se objevují ve 14. století. Dnes představuje troubení na společných akcích nejen způsob dorozumívání, které zlepšuje bezpečnost a organizaci lovu, ale je především odkazem dávných tradic a estetickým doplňkem společenských událostí zvyšující celkový prožitek účastníků.

Myslivecké signály a hlaholy užívané při mysliveckých událostech dnes, jsou spojeny se jménem významné osobnosti české myslivosti - Antonínem Dykem, který byl jedním ze zakladatelů Československé myslivecké jednoty a současně prvním vysokoškolským profesorem v oboru myslivost. Prof. Antonín Dyk je autorem 39 signálů a hlaholů, z nich většina je doprovozena textem.

Mezi nejběžnější signály, s nimiž se na běžných společenských akcích a lovech setkáváme patří:

Návěstí - Pozor, pozor si dej
Všeobecné vítání
Pozdravy (Lovu zdar, Lesu a lovu zdar)
Začátek honu
Konec honu

V průběhu honu je pak možné troubit další signály:

Začátek leče
Konec leče
Velká přestávka
Konec přestávky

Úcta veškeré ulovené zvěři je vzdána troubením Halali nebo jsou troubeny hlaholy jednotlivých druhů ulovené zvěře.

Při slavnostních událostech je troubena Slavnostní fanfára

Zvyky při společných lovech

Průběh akce

Po příchodu na shromaždiště se myslivec se všemi účastníky pozdraví podáním ruky. Myslivecký hospodář provádí kontrolu potřebných dokumentů . Po ukončení nezbytné byrokracie a někdy i lehkém občerstvení trubači troubí "Svolávání všech", po kterém se účastníci postaví do některého nástupního útvaru. Troubí se "Všeobecné vítání" a účastníci mají smeknuté klobouky a čepice. Následuje přivítání předsedou MS, po kterém se klobouky vracejí na hlavu, vedoucí lovu (myslivecký hospodář) seznámí s organizací lovu a poučí účastníky o bezpečnosti. Před závěrečným pozdravem "lovu zdar" všichni zúčastnění opět smekají, troubí se "Lovu zdar" a "Počátek honu".

Následují jednotlivé leče, během kterých je možné troubit "Počátek leče" a "Konec leče". Po každé leči následuje výlož (viz dále). V průběhu dne bývá zpravidla zařazena přestávka na oběd, která je uvedena troubením povelu "Velká přestávka" a ukončena povelem "Konec přestávky".

Po ukončení lovu následuje slavnostní výřad. Je možné troubit "Svolávání všech", po nástupu se troubí "Lovu zdar", při kterém mají všichni smeknuto. Po zhodnocení lovu vedoucím lovu a případnému předání úlomků (viz dále) úspěšným lovcům se troubí univerzální hlahol na počet ulovené zvěře "halali", případně hlaholy jednotlivých druhů zvěře. Na závěr se troubí "Ukončení honu", účastníci si nasadí klobouky a následuje "poslední leč", o které bude pojednáno dále.

Výlož a výřad

Při společných lovech je každá leč zakončena výloží ulovené zvěře, při které myslivecký hospodář zpravidla vyhodnotí úspěšnost lovu a provede předběžnou evidenci úlovků.

Společný lov je ukončen výřadem, na kterém je uložena veškerá ulovená zvěř a je provedeno zhodnocení lovu a evidence úlovků. Výřad má slavnostní charakter, trubači troubí na počet ulovené zvěři halali nebo hlaholy konkrétní zvěře. Zvěř je při výřadu pokládána na smrkové chvojí či na trávu (při lovech na vodní pernatou zvěř používáme rákos), výřad je olemován chvojím, v rozích se často zapalují ohně.

Zvěř se zásadně nepřekračuje, lem z chvojí smí překračovat pouze osoba manipulující se zvěří.

Při výloži a výřadu je zvěř vždy ukládána na pravý bok (vodní zvěř může být uložena na záda) a každý desátý kus, počítáno ve směru zprava doleva z pohledu od běhů, je povytažen dopředu.

Při naháňkách na spárkatou zvěř se na výřadu předávají úspěšným lovcům úlomky, zvěři je udělen poslední hryz a na komorách ulovené zvěře bývají položeny tzv. vlastnické úlomky.

Systém řazení zvěře na výřadu rovněž není náhodný, zvěř se klade odděleně podle druhu, případně pohlaví (samci vpředu) a hmotnosti jednotlivých kusů. Uloví-li se při naháňkách na spárkatou zvěř i liška, klade se na konec výřadu s oháňkou kolmo od těla, v případě ulovení lišky při honu na drobnou, je její místo vpředu, oháňka směřuje opět kolmo od těla. Další ulovená dravá zvěř mimo lišky (např. kuna) patří vždy na konec výřadu.

Pro nástup na začátku a na konci společného lovu platí několik možných schémat podle množství účastníků a podle toho, zda je přítomen trubač, při výřadu ovšem vždy platí zásada, že myslivecký hospodář a předseda MS (a někdy trubač, který ovšem může stát i na opačné straně naproti hospodáři) stojí u hřbetů, střelci u hlav a honci u běhů.

První kule poslední brok

Střílí-li více střelců na jeden kus, připadne ulovený kus tomu, kdo jako první smrtelně zasáhl zvěř kulovou ranou v případě lovu na spárkatou zvěř (další rány jsou považovány za rány dostřelné), resp. tomu, kdo jako poslední střílel brokovou ránu na zvěř drobnou. Při tom se nepočítá "střílení do hrobu" na již zhaslou zvěř.

Poslední leč

Přátelské posezení po úspěšném lovu v patřičném prostředí. Na řadu přichází dobrá zábava, myslivecká latina, dobré jídlo a pití. Je vyhlášen "král honu" jako nejúspěšnější lovec, který má určitá privilegia, ale i povinnosti vůči "svým poddaným". Po krátkém proslovu zakončeným pozdravem "lovu zdar" následuje tradiční přípitek na zdar lovu a myslivosti levou rukou (vysvětlení tohoto zvyku má několik verzí od historicky pragmatických až po historicky "lechtivé").

V rámci poslední leče bývá organizován "myslivecký soud", který má za úkol nejenom pobavit, ale především odlehčenou a přátelskou formou upozornit na prohřešky proti myslivecké etice a tradicím, které během dne "žalobce" ve svém zápisníčku nashromáždil.

V rámci poslední leče může být také uspořádáno přijímání mezi myslivce či pasování na lovce zvěře, které budou popsány dále.

Zvyky při individuálním lovu

Projevem myslivcovy etiky a úcty k lovené zvěři jsou zvyky při individuálním lovu, které lovec nemusí dodržovat ze společenských důvodů, jako tomu může být při společných lovech, neb je s úlovkem většinou sám, ale čistě z úcty k ulovenému kusu.

Po zásahu zvěře už zpravidla dokáže zkušení lovec podle "značení" odhadnout, kam byl kus zasažen a s jakými následky. Na nástřel (místo, kde zvěř stála v okamžiku zásahu) lovec nechvátá a dopřává zvěři dostatek času k zhasnutí. I tehdy, pokud zásah neznamená okamžitou smrt zvěře, je vhodné, aby byl zvěři dopřán klid. Postřelená zvěř zalehne do úkrytu, je-li ale vyrušena, může i s vážným poraněním odejít daleko. V nejhorším případě pak ani dobrý barvář nepomůže ukrátit zvěř nalézt a ukrátit její trápení.

Myslivec střílí zpravidla na komoru (oblast životně důležitých orgánů v okolí srdce) a na "mysliveckou vzdálenost", kdy je zajištěna dostatečná přesnost zásahu a ranivost střely. V ideálním případě zvěř zhasíná "v ohni" nebo nedaleko a není nutné provádět dosled.

Po příchodu ke zhaslé zvěři drží etiky znalý lovec na počest ulovené zvěře "stráž u zhaslého kusu", který je chvilkou přemítání o úspěšném lovu a okamžikem splynutí s přírodou. Zvěř je uložena na pravý bok a následuje předání úlomků - viz samostatná kapitola. Je-li přítomen trubač, je možné před předáním úlovků troubit "Lovu zdar" a po ceremoniálu předání úlomků hlahol konkrétního druhu zvěře. Samozřejmostí mimo oblast mysliveckých tradic je povinné označení úlovku plombou a vyplnění lístku o původu zvěře před zahájením manipulace se zhaslou zvěří.

Následuje vyvržení zvěře. Vyvržené vnitřnosti lovec rozděluje na nejedlý "výhoz" a jedlý "drob". Tomu, kdo zvěř vyvrhoval (lovec nebo lovecký průvodce), náleží dle tradic "lovecké právo" - drob, případně i tuk/běl. Lovci zůstává hlava s trofejí. V minulosti se rozlišovalo ještě "velké lovecké právo", ke kterému náležela i zvěřina za třetí žebro uloveného kusu.

Kus odvážíme z honitby tak, aby hlava směřovala dozadu a zvěři bylo dopřáno "poslední rozloučení" s honitbou.

Přijímání mezi myslivce, pasování na lovce

Ne každý myslivec zvěř loví a ne každý, kdo zvěř loví, je myslivcem. Přijímání mezi myslivce a pasování na lovce zvěře jsou proto dva odlišné ceremoniály.

Přijímání mezi myslivce (chybně někdy nazývané též pasování) je obdobou "ozbranění" či "přijetí v počet myslivců", které bylo prováděno ještě v 19. století. Nový adept, který úspěšně složil zkoušky z myslivosti je přijímán mezi myslivce. Myslivcem se ovšem stává až s léty praxe, nesprávné je proto používání termínu pasování na myslivce.

Ceremoniál probíhá ve vhodném prostředí, jsou přítomni trubači, kteří na začátku troubí "Pozor, pozor si dej" a "Lovu zdar", a na závěr troubí "Halali". Přijímaný adept skládá myslivecký slib, přijímající myslivec dři údery plochou stranou loveckého tesáku a při tom pronáší:

"První úder k připomínce mysliveckých mravů platí,

(ÚDER)

vždy a všude musíš je i nadál zachovati.

Druhý dávám k poctě české myslivosti,

(ÚDER)

chraň ji vždycky s pevnou bedlivostí.

Třetí vedu jménem mysliveckých druhů,

(ÚDER)

s přáním - Myslivosti zdar - buď vítán v našem kruhu."

Následně předává adeptovi pamětní list se slovy:

"Čest svou, myslivče, vždy mužně braň,

přírodu a její tvory pevně chraň.

Myslivecky lov a jednej jak se sluší,

myslivcem buď vždy tělem i duší."

Při předávání pamětního listu je možné také předat novému myslivci jeho pušku se slovy:

"Zbraň svou pečlivě vždy opatruj,

zvěři a svým druhům ku pomoci stůj,

rozvaž každý výstřel v dál,

nejdřív miř a potom pal!"

Při přijímání mezi myslivce nemusí adept klečet, jak tomu často bývá!

Pasování na lovce

Při ulovení prvního kusu některé trofejové spárkaté zvěře (z jiné zvěře ještě divokého krocana, bažanta královského, tetřeva, tetřívka, jeřábka, lišky, jezevce, popř. medvěda, rysa, kočky divoké) bývá úspěšný lovec pasován na lovce dané zvěře. Byla-li zvěř ulovena při společném lovu, probíhá pasování při výřadu, při osamělém lovu může být lovec pasován u přímo u uloveného kusu, případně na jiném příhodném místě. Pasující myslivec by sám měl být lovcem daného druhu zvěře. Po předání úlomků se lovec postaví k hlavě uloveného kusu položeného na pravém boku, a to tak, že stojí svým levým bokem u hřbetu zvěře. Na levém rameni má pověšenou pušku. Pasující myslivec stojí naproti pasovanému lovci. Lovec pokleká na pravé koleno, pušku drží v pravé ruce botkou opřenou o zem, levou ruku položí na trofej ulovené zvěře. Zatímco všichni přítomní smekají, pasující a pasovaný nechávají klobouky na hlavě.

Pasující vede tři údery plochou stranou loveckého tesáku na levé rameno lovce se slovy:

Tímto úderem Vás u příležitosti ulovení Vašeho prvního srnce (jelena,...) přijímám do řad lovců srnčí (jelení,...) zvěře.

(ÚDER)

S druhým úderem Vám blahopřeji k ulovení prvního srnce (jelena,...) jménem všech členů našeho sdružení.

(ÚDER)

Třetím úderem Vám připomínám, abyste za každých okolností zůstal čestným myslivcem a pracoval na dalším povznesení naší české myslivosti.

(ÚDER)

Lovu zdar!

Je-li přítomen trubač, před úvodním proslovem pasujícího a představením lovce troubí Lovu zdar, po ukončení ceremoniálu hlahol příslušného druhu zvěře a halali.